Trpaslík a rododendron

Někdy se věci spojí dohromady náhodami, které jim propůjčí jakousi neodolatelnou souvislost. Jako ten příběh s trpaslíkem v nákupním centru.

Svému nejstaršímu synovi Dukovi, osmiletému plachému chlapci jsem dala pár drobných, aby si v trafice koupil nové číslo oblíbeného časopisu. Já jsem zatím s jeho malým bratrem Kryštůfkem naproti přes uličku nakupovala potraviny. Vedle trafiky bylo květinářství, před kterým stály na chodníku vystaveny floristické kreace paní květinářky v ohromných skleněných vázách a keramické zahradní skulptury nevýslovné umělecké hodnoty, mezi nimiž zvláště vynikal velký barevně glazovaný trpaslík. Soška trpaslíka držela oběma rukama keramickou kládu a na obou koncích té klády balancovaly zavěšené dva keramické květináče s jakýmisi rostlinami. Celá sestava se jevila dost vratká, ale trpaslík se tvářil netečně.

Duk si tedy prohlížel svůj časopis a čekal, až nakoupíme. Stál na rozhraní trafiky a květinářství, zády k trpaslíkovi. Uhýbal galantně nějaké spěchající rozložité dámě s nákupem, udělal krok dozadu a narazil do trpaslíka lehkovážně nakročeného do uličky. Trpaslík s řinčením upadl na záda a jeho květináče s ním. Kytičky se z nich vysypaly a jeden z květináčů se rozbil. Celou scénu jsme s Kryštofem pozorovali od pokladny obchodu s potravinami. Než jsem nákup zaplatila, zavolala paní květinářka na mého nešťastného chlapce, držícího v chvějících se rukách střepy rozbitého květináče, ozbrojence z ostrahy. Prodrali jsme se s Kryštofem sroceným davem, který se shromáždil kolem mého syna, květinářky a hromotluka v černé kombinéze, který si rukou nervózně poklepával na pouzdro s pistolí, zavěšené u pasu. Situace se jevila dramaticky. Paní květinářka před zvědavým publikem rozhazovala rukama a lkala nad způsobenou škodou a syn celkem logicky namítal: „Ten trpaslík tam stál úplně blbě, protože byl v uličce, kudy chodí lidé!“ Ozbrojenec na něj hřímal ať mlčí, že škodu musí uhradit a kde že má rodiče. „Jsem jeho matka,“ špitla jsem, „Ten květináč zaplatím.“ Jenže květinářka vycítila možnost situaci trochu vyhrotit. Vysokým plačtivým hlasem se obrátila ke srocenému přikyvujícímu davu: „Ten trpaslík je umělecké dílo, jehož nedílnou součástí jsou květináče, takže teď, když je jeden květináč rozbitý a sada není kompletní, je celá socha zcela neprodejná a vy,“ obrátila se ke mně, „jako matka tohoto drzého kluka, co mi udělal v obchodě takovou škodu, musíte zaplatit i nepoškozeného trpaslíka!“ Nechtělo se mi té nespravedlnosti podlehnout, protože všechna ta křehká nádhera stála v cestě procházejícím lidem a mohlo se stát něco horšího, mohla se rozbít místo trpaslíka váza s květinami a o střepy se mohl někdo pořezat. Byla devadesátá léta, ozbrojenec měl ruku na koltu a vyhrožoval policií, dav souhlasně mručel a oba synové začali plakat. Abych děti i sebe vysvobodila a zabránila lynči, zaplatila jsem všechno a odnesla to nadělení domů. Bylo to dost drahé a nebyla jsem zrovna pyšná na to, jak to dopadlo. Dala jsem potměšile šklebícího se trpaslíka do velké krabice a odklidila ji z očí.

Dva roky na to můj dědeček Fráňa na naší zahradě stál po ránu zády k mému oblíbenému rododendronu a četl noviny. Děti kolem něho běhaly, on udělal krok dozadu, ztratil rovnováhu, upadl a při tom pádu keř rozlomil. Dědečkovi se kromě leknutí nic nestalo, ale rododendron přišel o polovinu svého habitu.

Později odpoledne kluci kutili něco na zahradě. Duk přiběhl za mnou se smíchem do kuchyně a povídá: „Tatínek povídal, že tomu rododendronu na zahradě něco chybí!“ „No bodejť ne, vždyť jsi byl u toho, když do něj pradědeček spadl, co je na tom tak veselého?“ nechápavě jsem vrtěla hlavou. „Ale ne mami, my jsme s tatínkem přišli na to, že mu chybí trpaslík!“ smíchem se zalykal Duk.

A od té doby má náš rododendron místo těch odlomených větví trpaslíka.